Kavárna Potmě


Kávu? Černou? Láká k návštěvě Kavárna Potmě. Zase po roce. http://svetluska.centrum.cz/sbirka.phtml
Snažím se pomáhat lidem s handicapem, mám také kamarády mezi nevidomými. Když tedy na Ovocném trhu otevřeli Kavárnu Potmě (otevřeno od nevidim do nevidim), patřila jsem k prvním návštěvníkům, chtěla jsem na vlastní oči vidět, jaké to je – nevidět.
Tak trochu virtuální realita, víš, že za pár desítek minut se vrátíš na denní světlo, že je to jenom jako. Ale už když naše čtveřice vstupovala do tmy černější než noc, byla jsem dojatá a tak trochu rozechvělá – ke stolečkům nás dovede Martin, jehož od nevidim do nevidim je nevratné, dvacet čtyři hodin denně, sedm dní v týdnu. Držím se za rameno paní před sebou, jdeme ke svým stolečkům. Nemůže to být daleko, stan není velký, ale ve tmě se všechno mění. Našlapujeme s rozvahou. Martin na nás mluví, upozorňuje na změny směru a občas nás nechává samotné, odchází zavřít dveře. Je to jen chvíle, kdy jsme sami. A víme, že kdyby nás tam Martin nechal, jsme ztraceni. Šmátrám prsty po stěně, kolem které jdeme, bojím se, abych něco nerozbila. 
Už sedím u stolečku, dotýkám se rukou nosu, ale nevidím ji. To je opravdu jiné kafe než tma po zhasnutí před spaním. Snažím se zjistit, jak je stoleček velký a jak daleko od sebe sedíme. 
Jsi tady? ptám se Esterky, jako by mohla někam odejít. 
A nevím, proč mě napadá, že uprostřed našeho stolu je sluněčník. Je to jen mámení mysli, ano, iluze ztráty slunce je opravdu dokonalá.
Co si dáte? Ptá už se hlas, objednávám si a mám chvilku pocit, že se rozkoukávám, pokud má tohle slovo v Kavárně Potmě vůbec nějký smysl. 
“Dobrý den, já jsem Aneta, položte ruce na okraj stolu,” říká nám mladý hlas a já se až o chvíli později dozvím, že patří Anetě Langerové. Nemám šanci, měla bych Anetu poznat, vždyť “prodává” hlavně svůj hlas. Ale dneska nemá mikrofon.
Sedím u toho stolečku a hlídám si svůj kelímek s džusem. V téhle kavárně se nekrade, ale v temnotě můžete mnohé ztratit. A nebo najít – novou perspektivu, ujištění, že role se mohou kdykoli obrátit. Jsme alespoň na několik minut zcela závislí na těch, kteří každý den potřebují naši pomoc.
Jsem trochu rozechvělá a mám slzy v očích, ale i obrovskou radost -právě pro tu výměnu rolí.



Melancho-nostalgie


Ano, navštěvuje mě docela často. Melancho-nostalgie. Přijde, nezaklepe, nepozdraví.
Stojí mi za zády a kouká mi přes rameno. Víme o sobě a už jsme si na sebe zvykly, ale… 
Dokážu se jí podívat do očí? Vypráví mi o tom, co bylo. Připomíná, co být nemuselo.
A zlehka naznačuje, co by jednou možný mohlo být.
Mává rukama a podivně se šklebí, ale nic neříká. Stojí mi za zády a čeká, čeká,  až se otočím.
Až začnu vysvětlovat. Až se začnu omlouvat. Za všechno, co jsem dělat nemusela, za všechno, co jsem nestihla?
Co po mně chce? Možná jen čeká, až začnu smlouvat o budoucnosti, která je tak nepolapitelná. Každou vteřinu se mění v přítomnost.
Má známá Melancho-nostalgie přichází týden co týden s plnou náručí mých zážitků a vzpomínek. Vykládá je přede mnou jako pasiáns a vyzývá mě ke hře. Možná ví, že nejsem zrovna dobrý karbaník, že mé pokrové obličeje nestojí ani za pěťák. Tuší, že to nebude těžká hra.
Sedím, ani se nehnu, slyším, jak nervózně podupává nohou. Chtěla mě rozplakat a vylekat, abych utekla, ještě než začneme hrát.
Já se ale bráním útokem. Snímám kartu z toho podivuhodného balíčku radostí a bolestí a pokládám ji na stůl. Je to srdcové eso.
Začíná Hra a já už nemám co ztratit.



Procházka Prahou


Pod sluncem starou Prahou,
v anonymním davu,
jdu sama míň než malá,
v oblacích hlavu.

Chci zachytit okamžiky,
padají mi z dlaní,
míjíme se, musím jít.
To mě vždycky zraní.

Ideály, vzpomínky, nesplněná přání,
chtěla bych být básníkem – ten prý nepřehání.

O trochu starší Prahou
jdu zas a nebe se červená,
tiše se svými pochybami,
v oblacích ramena.

Stůjte, copak to nevidíte?
Vzbuďte se! Chci zvolat drze.
Nikdo mě ale neslyší.
A tak se zachumlám v mlze.

Ideály, vzpomínky, nesplněná přání,
chtěla bych být básníkem – ten prý nepřehání.

Nejsme všichni silní,
ne každý to zvládne.
Vracím se nohama na zem.
A Praha zase mládne.

Se mnou i beze mě,
na nic se neptá.
Jdu dál tím městem a brečím.
Praha mi do ucha šeptá



Stro-my


Statné stromy v alejích tiše k nebi vzhlíží,
člověk jim jen závidí, jak se k Bohu blíží.
V korunách se skrývají stovky ptačích hnízd,
o kráse a míru stromů můžeš z kůry číst.

Listy míří do oblak,
kořeny se drží v zemi,
já se cítím také tak,
je mi dobře mezi stromy.



Sonet


Když ve větvích stromů

smějí se stovky hvězd,

nechám se ráda vést

vůní noci domů.

 

Mlčí dusné noci

i měsíc prý už spí.

Proč? Bůh možná to ví.

Má nás ve své moci.

 

Černá paní tak dí:

Neruš ten mír a klid.

Kéž lid ten rozkaz ctí.

 

Straší moc jejích gest.

Nedáš-li tichu žít,

krutý pak přijde trest.



Od slunce ke slunci


Je půl páté ráno, otevírám oči, venku je ticho, už není tma, ale ještě není světlo. Ticho. Ticho, které skoro děsí, tak je hluboké. Celý den se přede mnou rozprostírá, jako by nikdy neměl skončit. Tak jako se jaro rok co rok pere s už unavenou zimou, tak se i den vždy potýká s nocí a naopak. Nedá se říct, kdy přesně končí noc a začíná den, podobně i jaro přichází po zimě plíživě, najednou, zdá se, že z ničeho nic, je tady v plné síle. 
     Na nebi tančí červánky, během jediné minuty se jejich odstín několikrát mění. Beru do ruky foťák, i když vím, že na fotkách se většinou východ slunce mění v nehorázný kýč.Nedá se popsat, nedá se vyfotit, nedá se namalovat…Je nejlepší si ho pamatovat. A občas, po osvěžujícím dešti či pláči, když se sluneční paprsky odráží na našich řasách, začíná podobná hra světla a barev, i ta trvá jen pár chvil a nedá se zachytit.
     Dotýkám se nosem studeného skla, v očích ospalky, v těle ticho. Jsou to výjimečná a sváteční probuzení, každý den kontroluji, jestli ani Slunce nezaspalo. Každý den se vítáme. Ve světle a mlčení. Nejsem schopná artikulovat své úvahy ve větách. Jen stojím u okna a zdá se mi, že slunce je mi na dosah- jen teď, tady a pro mě. Tak to ale není, slunce přece hřeje každého z nás, nejen toho, kdo s ním vstává a usíná, s tím, kdo se se sluncem vítá a kdo se s ním loučí.
     Venku je ještě zima, ptáci už se probudili a hlasitě zpívají jeden přes druhého…Hlasitě…To je relativní. Když neslyšíš motory aut, lidský hovor, každodenní hluk a spěch, pak se ti zdá i ten ptačí zpěv hlasitější než je zdrávo. Mám chuť zpívat s nimi, i když dobře vím, že to nedokážu.

   Je přede mnou celý Boží den a časné ráno, když ještě většina lidí spí, to je ten okamžik začátku. Dnes jsem ještě nic nepropásla ani nezkazila, těším se na to, co mě čeká, a doufám, že nepropásnu příležitosti, které mi přichystají nová setkání. Jsou to chvíle nových předsevzetí, ne těch novoročních, nad jejichž úspěšným splněním či nesplněním přemýšlejí mnozí u silvestrovské sklenky. Jsou to předsevzetí, která vycházejí ze vzpomínek a úvah nad včerejškem a předvčerejškem, předsevzetí, jejichž reflexi přinese večer, ještě než usnu v Jeho náruči.

Občas během dne odchází s tichem i sváteční pocity z brzkého rána. Ubíjí mě stereotyp některých činností, počínaje ranní hygienou a cestováním po stále stejných cestách nekonče. Někdy ztrácím schopnost rozlišit  středu od pondělí a pátek od úterý. Když se ale odpoledne začne přátelit s večerem, celý den zase dostává jedinečný charakter. Nebe hraje všemi barvami, červánky se zase pouští do tance a slunce se přichází rozloučit, chci se ho dotknout. Je tak blízko, a přece vzdálené a nedosažitelné. Slunce. Dělá mi společnost při vstávání a před usnutím, ať jsem kdekoli. Ráno se s ním raduji z dalšího dne, večer se chci zeptat, odkud a od koho přichází. Večerní soumrak přináší s tichem i podivnou melancholii.
Jeden den končí, ale tušíš a doufáš, že není poslední. Podobal se možná předchozím dnům, ale začal a skončil tak, jako už nikdy nezačne a neskončí.
Vzpomínám na malého prince. A už asi chápu, proč nezůstal na  planetě, kde bylo možné vidět až tisíc čtyři sta čtyřicet západů slunce za jediný den. I východ slunce by časem zevšedněl, kdyby nám vždy nepřinášel něco nového – nový den, novou výzvu. 

 



Psaní (o) Ježíškovi


Ježíšek dětství odletěl do dálky.

Ptám se, kde končí každý rok obálky.

Určené pro vážné dopisy,

s obrázky, s dětskými podpisy.

 

Bezelstné důvěře dětí se směji,

šťastné a veselé příbuzným přeji.
Zpochybnili Toho, s kým jsem si směla psát.

Když mi řekli pravdu, přestala jsem se ptát.

 

Přiznali, že lhali mi, vyhnali mě z ráje.
Z dětstvím už si netykám, moudrost ještě zraje.

Vrací se zas Vánoce i s dětskými dopisy,

vzpomínám na naivitu, na víru, na „kdysi“.

Nesmím věřit na Ježíška? Potkala jsem Krista.

Na důvěru předškolních let je stále dost místa.

Ježíšek dětství odletěl do dálky, vrátil se až po letech.
… Zase plním obálky.
 

Adresát je neznámý, pošťák klepá U Nebe,
rozepsaný dopis z dětství stále nosím u sebe.



3T, rovnice, věda a víra


Jsem sama na koleji, nikde nikdo.
Mám třiadvacet let a tři té – teplo, ticho i tekutiny.
Bez jediného procenta alkoholu.
Přesto mám hlavu v oblacích (ač je nebe jasné)
a chce se mi mluvit všemi jazyky (ač nenacházím slov).
Večerní máj je prý lásky čas,
psal básník, se kterým bych se měla dobře znát.
Hynku, a co duben? Myslíš, že v červnu to skončí, Karle?
Podléhaje deformaci studiem (pružné / elastické, nehodící se škrtněte)
vzpomínám na hodiny fyziky a rovnice o mnoha neznámých,
rovnice, které měly řešení.
Ač jsem je neuměla vyřešit.
Error.
Rovnoběžky protínají se prý v nekonečnu.
Error.
Podle naučených postupů zjednodušíš výrazy,
levá strana rovná se pravé, nula rovná se nule.
Správné řešení? Error.
Vyslovíš N-E-K-O-N-E-Č-N-O…
Nikdo ti ale neprozradil, kudy vedou cesty
k místu, kde se kříží rovnoběžky.
I když je to jediné místo, které chceš poznat.
Až rezignuješ na vědecké postupy
a teorie.
A s úlevou zjistíš,
že každá rovnice nemusí mít řešení,
že každá otázka nemusí mít odpověď.
Že otazníky jsou často důležitější než odpovědi.
Protože Tě nutí jít stále dál.
K nekonečnu, kde se jednou všechno protne.