Červen 15th, 2009
Kavárna Potmě
Kávu? Černou? Láká k návštěvě Kavárna Potmě. Zase po roce. http://svetluska.centrum.cz/sbirka.phtml
Snažím se pomáhat lidem s handicapem, mám také kamarády mezi nevidomými. Když tedy na Ovocném trhu otevřeli Kavárnu Potmě (otevřeno od nevidim do nevidim), patřila jsem k prvním návštěvníkům, chtěla jsem na vlastní oči vidět, jaké to je – nevidět.
Tak trochu virtuální realita, víš, že za pár desítek minut se vrátíš na denní světlo, že je to jenom jako. Ale už když naše čtveřice vstupovala do tmy černější než noc, byla jsem dojatá a tak trochu rozechvělá – ke stolečkům nás dovede Martin, jehož od nevidim do nevidim je nevratné, dvacet čtyři hodin denně, sedm dní v týdnu. Držím se za rameno paní před sebou, jdeme ke svým stolečkům. Nemůže to být daleko, stan není velký, ale ve tmě se všechno mění. Našlapujeme s rozvahou. Martin na nás mluví, upozorňuje na změny směru a občas nás nechává samotné, odchází zavřít dveře. Je to jen chvíle, kdy jsme sami. A víme, že kdyby nás tam Martin nechal, jsme ztraceni. Šmátrám prsty po stěně, kolem které jdeme, bojím se, abych něco nerozbila.
Už sedím u stolečku, dotýkám se rukou nosu, ale nevidím ji. To je opravdu jiné kafe než tma po zhasnutí před spaním. Snažím se zjistit, jak je stoleček velký a jak daleko od sebe sedíme.
Jsi tady? ptám se Esterky, jako by mohla někam odejít.
A nevím, proč mě napadá, že uprostřed našeho stolu je sluněčník. Je to jen mámení mysli, ano, iluze ztráty slunce je opravdu dokonalá.
Co si dáte? Ptá už se hlas, objednávám si a mám chvilku pocit, že se rozkoukávám, pokud má tohle slovo v Kavárně Potmě vůbec nějký smysl.
“Dobrý den, já jsem Aneta, položte ruce na okraj stolu,” říká nám mladý hlas a já se až o chvíli později dozvím, že patří Anetě Langerové. Nemám šanci, měla bych Anetu poznat, vždyť “prodává” hlavně svůj hlas. Ale dneska nemá mikrofon.
Sedím u toho stolečku a hlídám si svůj kelímek s džusem. V téhle kavárně se nekrade, ale v temnotě můžete mnohé ztratit. A nebo najít – novou perspektivu, ujištění, že role se mohou kdykoli obrátit. Jsme alespoň na několik minut zcela závislí na těch, kteří každý den potřebují naši pomoc.
Jsem trochu rozechvělá a mám slzy v očích, ale i obrovskou radost -právě pro tu výměnu rolí.